Ukazuje se, že vývoj člověka nemohl probíhat tak, jak jsme se učili ve škole, z jednoho prostého důvodu. Jde o evidentní nesmysl z hlediska času. Pokud budeme předpokládat jednu generaci v délce 25 let, pak za sto let tu máme 4 generace, za 1000 let 40 generací, a za 1000000 let 40000 generací. V této řadě 40 000 generací by muselo dojít k několika velmi zásadním a vždy kladným (max. neutrálním) mutacím, které znamenaly vždy pokrok. V opačném případě by se jednalo o degeneraci a tím zánik lidstva.

Přitom pravděpodobnost chyby, je obrovská. 40 000 jedinců, kteří reprezentují těchto 40 000 generací, si můžeme představit jako schody. Každý z nich představuje výstup o kousek výš, nebo si je můžeme představit jako kousky roviny s tím, že překonání rozdílu mezi začátkem a koncem musí být docíleno částmi s větším stoupáním.

Je vůbec možné, aby tato doba trvání člověka, což představuje asi 1000000 let ve vývoji ze zvířete po současnou rozumovou bytost, stačila?

Pokud se domníváme, že tento počet je dostatečný, pak si můžeme představit tvory, které žijí pouze 1 den (některé druhy hmyzu apod.). Pak ke stejnému výsledku u těchto tvorů by muselo dojít během (40 000 generaci /365 dní = 110 let) velmi krátké doby. Ve zmiňovaném případě se jedná dokonce pouze o jedno století!!!

V přírodě ale nic podobného nepozorujeme a z matematického hlediska jde o nesmysl. Kde je tedy chyba?

Je v našem mylném předpokladu, že hmota se může vyvíjet samočinně. Jak již bylo naznačeno, jde o systém ducha, který s touto hmotou pracuje. To, co vidíme všude kolem sebe tedy není vývoj, ale důsledek vývoje.

Jeho příčina je skryta a je duchovního charakteru. Chceme-li se tedy ptát na vývoj člověka, pak se musíme především ptát na jeho práci s duchovní podstatou jeho Já. Tedy na to, jak tato duchovní podstata pracuje s celkem a tedy s jednotlivými částmi těla a duše a jak ona sama je zpětně tvarovaná svou prací na svém nosném principu.

Co je to ale ono ?

Definice, že jde o Boží jiskru o Boží princip, nám tak moc neříká. Podívejme se tedy na to, co bychom o tom mohli konstatovat.

Na počátku tohoto pojednání je zmíněna informace jako základní jednotka vším prostupující. Pokud tento princip zevšeobecníme, pak lze konstatovat, že jde vůbec o nejzákladnější stav v Universu. Budeme-li informaci uvažovat jako takovou, pak musíme ale připustit, že se nemůže jednat o jednotlivou informaci, ale o celý soubor informací. Tento soubor je tedy základem všeho. Protože v sobě obsahuje všechny informace, musí obsahovat i způsob jejich uplatnění. Jinak by celý tento komplex postrádal smysl a význam. Takto definovaný soubor informací je velmi podoben definici Boha ve všech náboženstvích světa. Předpokládejme tedy, že tomu tak skutečně je a podívejme se na to, kde je vlastně ono Já, jež je v nás obsaženo.

Dá se předpokládat, že onen soubor obrovských informačních bloků se bude chovat tak, že se vedle inteligence a moudrosti projeví i evolučními schopnostmi sama sebe.

Jak se ale rozvíjet?

Řešení se nabízí vlastně samo. Oddělí se základní část, jež obsahuje vše nezbytné pro vývoj a evoluci. Tato část pak sbírá zkušenosti a další informace a tak sílí a vyvíjí se. Protože ve skutečnosti se nemůže nikdy od centra oddělit (informace proniká vším), je její vývoj v zájmu centra, tedy Boha.

VĚDOMÍ

Na obrázku máme znázorněn centrální princip informace. Z něho, jako paprsky vystupují dílčí principy, které jsou ale úzce s centrem spojeny. Na samotném konci se pak tvoří jednotky, které jsou relativně samostatné.

V tomto přiblížení jde o ukázku tvorby našeho Já. Je nutno si ale uvědomit, že vše co je zde ukázáno je značně schematické a velmi zjednodušené.

Z uvedeného plyne závažný fakt. Vyvíjí se bytost po duchovní stránce a vše co jí doprovází je pouze pomocné. Toto tvrzení se ukáže jako zcela zásadní v porovnání se zmiňovanou materialistickou tezí.

Oč jde?

Člověk se vyvíjí celou dobu existence planety Země a je zde přítomen od samého začátku. Rozdíl je pouze v tom, že v počátečním období neměl k dispozici vhodný nosič (tělo), který se musel teprve vyvinout.

Člověk prošel několika stadii vývoje před současnou Zemí, která je pro něho pouze jednou ze zastávek na jeho evoluční cestě. Zde nebudeme probírat tyto stavy, které jsou popsány dostatečně v literatuře evropských mystiků, ale zaměříme se pouze na jejich zevrubný popis.

Bytost člověka sestupuje z prostoru duchovna do stále nižších stavů. Na své pouti si vytváří za pomoci bytostí nesrovnatelně vyšších, nežli je sama, podmínky existence. Postupně tak prochází obdobím hmoty, rostlinstva i zvířecím principem. V současnosti je na cestě z principu zvířete do principu člověka. Současný člověk je tedy tvor ve vývoji, a stojí na rozhraní zvířecí a lidské říše.

Skutečnými lidmi se staneme, až ukončíme tento pozemský cyklus.

Abychom byli schopni pochopit možnost dalšího vývoje, je nutno si uvědomit současný stav. Tento stav představuje sice vstup Já do hmotného těla, ale nikoliv princip ovládání.

To je právě to oč tu běží.

Člověk si je vědom sám sebe, ale není schopen se dokonale ovládat a to ani na astrálním, ani na životním, a už vůbec ne na fyzickém těle. Je možné, že vám to přijde jako normální.

Je to ale normální?

Rozhodně ne.

Představte si kapitána zaoceánské lodě, nebo mezikontinentálního letadla. Vstoupí na palubu a není vybaven vědomostmi o stroji, který má k dispozici. Nezvládá řízení, nerozumí principům, nechápe a neovládá systém. Stroj pod tímto kapitánem by nutně musel skončit v kritické situaci.

Proto je mu na pomoc vyslána celá škála pomocníků. Tito pomocníci řídí za něho loď či letadlo a kapitánovi zůstává jen zdání, že je pánem na svém stroji. Jeho případné chyby eliminují jiní tak, jak jen to je možné, a snaží se vše udržet v chodu a pod kontrolou. Kapitán se pomocí chyb učí a jednou dosáhne jistě i mistrovství. Jde tu také o to, jak hodně a jak rychle dokáže naslouchat svým pomocníkům.

Příklad s kapitánem je velmi vhodným příměrem pro současného člověka.

I on se domnívá, že je pánem situace.

Ale tak jako kapitán z předchozího odstavce, není schopen téměř ničeho. Neboť nic nezná, neumí a tím ani neovládá. To jenom jeho nezřízené EGO křičí a soustřeďuje na sebe pozornost.

První v řadě by mělo být zvládnuto astrální tělo. Tím mám na mysli emoce. Jejich zvládnutí a dostání pod kontrolu je prvním významným počinem. Člověk, jenž ovládá své emoce je svobodným člověkem a to bez ohledu na stav, v němž se v současnosti nachází v této společnosti. Pokud své emoce neovládá, pak je otrokem, a to i přesto, že může být zároveň na Zemi třeba i nejvyšším pánem.

Ovládnutí emocí je předpoklad duchovního růstu. Je to předpoklad zvládnutí duše vědomé a možnosti posílení vyššího manasu neboli životního ducha.

Teprve po zvládnutí emocí je možné přemýšlet nad tím, jak zvládnout životní tělo. Jde o daleko větší problém, než jaký představují emoce. Jde o systém řízení a ovládání fyzického těla. Jde také o systémy komunikací se světovým (kosmickým) éterem (nepřesně – vakuem) a o možnost získávání energií z této dimenze a jejich zpracování pro bytost člověka.

Z uvedeného je jasné, že průměrný člověk si o něčem takovém může nechat pouze zdát. Pokud jde přímo o fyzické tělo, je situace ještě komplikovanější. Pouze konstatování, že nejenom je nutno mít povědomost o každé buňce v těle, ale je nutné mít naprostý přehled o všem, co se i v ní děje a jakým způsobem pracuje, a co vše v daný okamžik je ona sama i její činnost ve vztahu k systému.

Navíc je nutno mimo to zvládat i funkci všech poměrně složitých mechanismů komplikovaných molekul a jejich vztahů. Vše to je nutno nejenom znát, rozumět tomu, ale chápat i v širších souvislostech. Bytost ovládající hmotné tělo je schopna ho rozložit do atomů a jinde v prostoru ho z jiných atomů opět složit.

Z uvedeného je zřejmé, že před člověkem je ještě dlouhá cesta, než bude schopen plně přejmout pod svou odpovědnost vše to, co tvoří jeho osobnost.

S tím pochopitelně souvisí i jeho odpovědnost a schopnost ovládání sil a prostředků moci, o nichž v současnosti může pouze snít. Teprve plným zvládnutím těla fyzického se uvolní z pout této fyzické planiny jako takové, a stane se jejím hospodářem.

To se ale bude dít z vyšší dimenze a člověk tak bude svým způsobem podoben "malému Bohu". Bude plně odpověden, ale bude i plně tvůrčí.

Ve své svobodné vůli bude nejenom naplňovat Boží vůli, ale i přispívat svým dílem tvůrčího elementu. To vlastně je onen princip završení cesty, na kterou se vydal symbolicky tím, že pozřel jablko ze stromu POZNÁNÍ.

Vaše dotazy k článku můžete napsat do nového komentáře.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit