Družstvo je sdružení, které nemá naprosto nic společného s tím, co tu je dnes za "družstva" vydáváno. Jde o velmi znevážené slovo a toto slovo je na tom stejně, jako slovo soudruh, které také dnes už neoznačuje bližšího druha, ale příslušníka nechvalně známé strany. Přes toto vše se ale pokusíme toto slovo znovu postavit do správného světla. Toto slovo si to zaslouží a z dalšího textu vám bude jasné, že tomu tak skutečně je.

K tomu, abychom si ujasnili celkovou situaci, tak se musíme podívat trochu do historie, a porozumět vztahům, které se postupně v lidském společenství utvářely a utvářejí. Původně to bylo společenství rodové, které bylo základem a které neslo odkazy jednotlivců i větších skupin v něm. To bylo před mnoha tisíci lety a tímto uspořádáním se vyznačovaly především staré kultury. Zde máme na mysli Starou Indii a Starou Persii. Po těchto kulturách nám sice nezbyly písemné zprávy, ale i tak se dochovalo dost, abychom se v tom mohli orientovat. Jde především o Duchovní vědu, která nám umožňuje nahlédnout pod závoj toho, co zde již není. Postupně se ale toto uspořádání mění. Dalo by se říci, že se mění v jakousi "velkou rodinu", která je spřízněna krví.

Stále více a více se ale tento stav drobí, a stále více se přibližuje pouze vztahu rodiny jako takové. Tvrzení – rodina je základ státu, si můžete na některých proklamacích politických stran přečíst i dnes a to přesto, že tu začíná působit již nový fenomén. O něm ale tyto instituce nechtějí nic slyšet a bojí se ho jako čert kříže.

O co jde?

Začalo to už před 2000 lety a to příchodem Ježíše Krista. Ten totiž na Zem přišel pro všechny lidi a ne jen pro několik vyvolených. Všem lidem přinesl naději a odpuštění hříchů, což pochopitelně není, a ani nemůže být, individuální odpuštění, ale jedná se o onu stopu v historii Země, kterou zde lidstvo zanechává a která ho táhne do propasti. Tím se ale teď zabývat nebudeme a podíváme se pouze na onen fenomén, který ukazuje na to, že vykoupení bylo a je pro ty, kteří svým poznáním dojdou k možnosti to realizovat a to bez ohledu na cokoliv ve smyslu barvy pleti, náboženství, přesvědčení a podobně.

Ježíš neupřednostňoval blízké příbuzné a to ani svou rodinu. Přednost dával těm, kdo dle jeho názoru a přesvědčení toho byli hodni. Možná, že podobný přístup byl uplatněn už před ním, není ale znám. Od doby Krista až po dnešek se stále více tento princip projevuje.

V poslední době ale vývoj nabývá poněkud kuriózních podob a to díky současné době, která převrací hodnoty. Ty se mohou pak jevit velmi neuspořádaně. Proto je nutné na celou věc nahlížet v horizontu mnoha staletí, abychom tento posun zřetelně viděli.

Takže co to znamená?

Je snad rodina odsunutá do pozadí?

Věc se má tak, že rodina začíná konečně plnit svou roli, ale pouze svou! Nezasahuje do věcí, kam tento vztah nepatří! Takže jak je to tedy?

Rodina je nezastupitelná pro vývoj a rozvoj mladého člověka v jeho dětských letech. Rozvoj dítěte probíhá v sedmici roků.

Od 0-7 let jde o napodobování. Rodina je nejdůležitější.

Od 7-14 let jde o autoritu, kterou musí mít mladý člověk před sebou. Tady vedle rodiny už začíná působit i škola.

Od 14-21 roku nastupuje puberta a tady by měla společnost začít přebírat vůdcovskou roli ve vztahu k jedinci, ale rodina ještě dobíhá svým stále slábnoucím vlivem.

Od 21-28 roku nastupuje dospělost ve smyslu rozvíjející se osobnosti (Já). Zde rodina už nemá co pohledávat a jakékoliv vazby, které jdou nad rámec běžných vztahů s lidmi, jsou jen závadné.

Další sedmice zde už není třeba rozvíjet. V nich jde o něco jiného. Takže jak je to dnes.

Lidé se sice osamostatňují při dosažení správného věku, ale vazby na rodinu zůstávají a jsou vlastně brzdícím elementem. Pokud tedy budeme uvažovat mladého člověka, který právě do-sáhne jedenadvacátého věku, tak si musíme uvědomit, že tento člověk je ještě hodně zranitelný. Tento člověk je svým způsobem závislý na své rodině a přebírá zvyklosti své rodiny.

Ale tento člověk samozřejmě si neuvědomuje své chování.

Takovýto člověk hledá.

Hledá to, kde by se vyjádřil, kde by mohl uplatnit své zkušenosti, kde by mohl najít uplatnění svého života.

Tady skutečně nastupuje to, co je zapotřebí rozvíjet. Tedy skutečnost, že současná civilizace musí přejít do stavu vědomě tvořících struktur.

Vědomě tvořící struktury to jsou vlastně skutečná družstva, kde lidé, kteří spolu spolupracují, vytvářejí určitá souručenství, která pak může ve svém důsledku být schopno velkých činů.

Tyto činy mohou být jednak charakteru myšlenkového, jednak skutečně fyzického, ale to, co je zde důležité, je skutečnost, že do tohoto souručenství se jednotliví lidé budou velmi rádi vracet, protože toto souručenství jim nahrazuje to, co jim dříve představovala rodina.

Rodina v současnosti už nikdy nemůže plnit své úkoly tak, jako je plnila kdysi. Dneska člověk si je vědom sám sebe, mluví za sebe, odpovídá sám za sebe, je sám sebou. A tedy musí se dostat do kontextu a do kontaktu s lidmi, kteří uvažují stejně. Musí být v souručenství lidí, kteří podobně jako on, budou takto jednat. Není přece možné, aby ho někdo dále a stále vodil za ručičku jenom proto, že by to bylo vhodné či pohodlné. On sám musí být tím, kdo rozvíjí, kdo tvoří, kdo nějakým způsobem myšlenkově vytváří skutečnosti nové společnosti.

Skutečná družstva budou vytvářet zázemí, kam se každý z nás bude velmi rád vracet, protože to bude jeho skutečná mnohem širší a mnohem komplexnější rodina, která mu zabezpečí zázemí.

Tato vyšší rodina, tato družstva, se budou schopna také o své členy starat a postarat.

Takže, jestliže bude někdo, kdo bude na tom velmi dobře, tak ho vyšlou do škol, na studie, kamkoliv kam bude zapotřebí tak, aby tento člen byl tím, kdo bude platným členem tohoto souručenství.

A naopak.

Pokud takovýto člověk ve světě selže, dostane se do problémů, má vždycky možnost se někam vrátit. Toto někam, je prostě v tomto případě ono družstvo. Bude to cosi, co překoná rodinu po všech směrech. Bude mít daleko větší a širší zázemí a bude uskupením, které má daleko větší a širší možnosti ve svých členech. Přitom bude velmi moudré, protože jeho členové budou těmi, kdo toto souručenství budou řídit ve smyslu moudrosti, tedy bude zde nastupovat něco, co je opravdovou demokracií (vláda lidu), skutečnými družstvy, skutečnou novou společností, která bude předznamenávat další osud lidstva.

Základ pro vědomou spolupráci, dala peněžní družstva za První republiky. Jmenovala se Kampeličky. Tyto Kampeličky byly zcela něčím jiným, nežli to, co se dneska označuje tímto slovem, tedy kampeličky dnešní doby. Tehdejší Kampeličky vypadaly zcela odlišně.

Přestavte si obec, kde lidé se spolu domluvili na tom, že své finanční prostředky dají jakoby na jednou hromádku, z které budou financovat to, co je zapotřebí. Nejedná se o banku v našem slova smyslu, tak jak my ji známe, jde o něco jiného. Tito lidé měli společnou kasu, ze které mohli libovolně čerpat.

To libovolně ale nebylo tak doslova.

Protože tito lidé potřebovali peníze na různé věci a ne každý z nich byl schopen či ochoten připustit to, že jeho věc je důležitá nebo méně důležitá nebo dokonce nedůležitá, tak rozhodnutí o tom, že tyto finanční prostředky získá, bylo dáno tím, že se setkala celá skupina těchto lidí, kteří tyto finanční prostředky vytvořili a tito lidé při tomto setkání rozhodli o tom, zda ten či onen tyto prostředky může získat.

Tyto prostředky pochopitelně nebyly úročeny. Z těchto prostředků se pochopitelně neodváděly daně. Nevíme to zcela přesně, možná, že tam byl jakýsi správní poplatek. Pokud ano, tak to bylo zcela zanedbatelné.

Takže tyto peníze se použily jednou na to, aby se vytvořila škola, podruhé na to, aby se vytvořila cesta, potřetí na to, aby se sousedovi postavila stodola, či někomu jinému něco jiného. Tyto peníze byly poskytovány za souhlasu všech, a tedy každý jeden z těchto lidí byl odpovědný všem těmto lidem, všem sousedům za to, že tyto peníze vrátí. Nebylo potom myslitelné, aby je zneužil, protože pokud by to tak skutečně chtěl udělat, nebylo mu to společenstvím dovoleno.

Toto společenství prostě hospodařilo se společným majetkem a prospěšnost investice byla dána tím, jak vysoko a jak hodně lidé v tomto společenství byli schopni nahlížet to, či ono. Mohlo to být pouze tak, že někomu byla postavena již zmíněná stodola, či opraven povoz, či zakoupeny koně nebo něco podobného, v jiném případě mohla být postavena například škola, cesta nebo jiné veřejně prospěšné akce.

V dnešní době něco takového je naprosto nemyslitelné. V dnešní době by při několika půjčení došlo k tomu, že tyto prostředky se vyčerpají jenom tím, že budou placeny daně. Tyto daně by velmi rychle odsály celou hotovost a to velmi rychle. Za několik obratů by vlastně nebylo co půjčovat. Tímto způsobem by stát velmi jednoduše zlikvidoval toto družstvo.

Po druhé světové válce a pozemkové reformě došlo k tomu, že na vesnicích v České republice, respektive v Československu začala vznikat zemědělská družstva. Psal se rok 1946 a 47.

Tato družstva, družstva sousedů, byla velmi výkonná, byla velmi prospěšná všem. Tato družstva vykazovala velkou životaschopnost a mobilitu. V těchto družstvech bylo možné velmi snadno hospodařit. Lidé si v nich půjčovali navzájem stroje zařízení a pochopitelně si vzájemně vypomáhali. Tato družstva byla řízena opět obdobným způsobem jako již zmíněná finanční družstva z První republiky, ony zmiňované Kampeličky.

Nikdo z těchto družstev nebyl diskriminován, nikdo nebyl povyšován a nikdo nebyl ponižován. V těchto družstvech panovalo kamarádství, panovala v nich spolupráce. To bylo pochopitelně trnem v oku komunistům, kteří jako první zlikvidovali tato výrobní družstva těchto zemědělců neboli, chcete-li sedláků.

Ve stejném prostoru, se stejnými lidmi, vznikla potom komunistická družstva takzvaná JZD, která živořila. V těchto komunistických družstvech, tzv. družstvech, lidé prakticky neměli co jíst, rozkrádali majetek a o nějakém hospodářství se zde nedá vůbec mluvit.

Tady je jednoznačně vidět obrovský rozdíl, když lidé chtějí, a když lidé musejí.

Spolupráce je totiž něco, co se nedá nařídit. Spolupráce je něco, co vychází zevnitř lidí z jejich srdce, zevnitř jejich cítění a chtění.

Vědomá spolupráce je potom ještě cosi navíc, je to cosi, co stojí ještě mnohem výše.

Jak by tedy měla vypadat tato spolupráce, tato vědomá spolupráce? V souručenství lidí, kteří spolu spolupracují, by měli být lidé, kteří dosahují mnohem vyšších hodnot moudrosti nežli ostatní lidi. Tito lidé by pochopitelně měli stanout v čele tohoto souručenství. Tito lidé svým morálním a moudrostním kreditem by vlastně měli být těmi, koho bych nazval učiteli celého tohoto uskupení.

Učitel ale není tím, kdo někoho chce dirigovat, učitel je tím, kdo ostatním ukazuje cestu, kdo ostatním ukazuje směr a umožňuje mu, aby ten dotyčný sám nacházel, a rozpoznával věci, které postupně k němu přicházejí.

Lidé v tomto souručenství se musí cítit velmi dobře, musí cítit, že ostatní stojí na jejich straně a jsou s nimi. Musejí vnímat to, že je to jejich souručenství, jejich domov, jejich zázemí, jejich možnost návratu i možnost vzestupu dál do světa.

Lidé v tomto souručenství jsou lidmi, kteří v tomto souručenství tvoří, jsou to lidé, které spojuje především duch a duše tohoto souručenství, je to cosi jako VELKÁ rodina.

Tato velká rodina, toto souručenství, je něčím, co bude provázet jednotlivého člena po celou dobu jeho existence zde na zemi. Tento člověk vždy bude schopen a ochoten se do tohoto souručenství vracet, protože bude s ním úzce svázán. V tomto souručenství, spolu s dalšími, bude vytvářet jakousi velkou komunitu, myšlenkovou komunitu, která bude na mnohem vyšší úrovni, nežli je on sám.

A v této komunitě, v této vyšší komunitě, bude moct tvořit mnohem lépe, protože bude součástí vyššího a úžasnějšího celku, který bude schopen vyřešit věci na mnohem vyšší úrovni.

Představte si buňku v lidském těle. Tato buňka má také vědomí, toto vědomí je ale zcela odlišné od vědomí nás lidí.

Rozdíl těchto dvou vědomí je naprosto propastný. Ano tato rozdílná vědomi jsou spolu téměř neporovnatelná. Pokud ale vezmeme nám bližší vědomí nežli je toto vědomí buňky, vědomí člověka, tak se dostaneme do stavu, který je nám příznivější.

Vezměme tedy například vědomí zvířete a vědomí člověka. Zde tady vidíme příklad toho, jak taková uskupení můžou fungovat.

Jednotlivý člověk má své vědomí, ale skupina jako taková vykazuje mnohem vyšší a úžasnější vědomí. Toto vyšší vědomí pak bude to nižší samozřejmě inspirovat a oslovovat. Toto nižší vědomí, tedy vědomí jednoho člověka, se bude pochopitelně chtít inspirovat tím, co toto vyšší vědomi tvoří a vytváří. Bude tak ve stavu neustálého učení. Bude tak ve stavu, které ho neustále zdokonaluje. Bude tak ve stavu, kdy jednotliví lidé se budou schopni dál zdokonalovat jako celek.

To vše se bude vytvářet zcela nenásilně a zcela přirozeně. A lidé v tomto uskupení budou lidmi, kteří sami o sobě budou vytvářet a utvářet cosi většího a úžasnějšího, a toto jejich tvoření, tato jejich tvorba, bude čímsi, co bude na mnohem a mnohem vyšší úrovni, nežli je to, co by dokázali tvořit či stvořit sami o sobě.

Proto lidé sdružení v tomto družstvu budou lidmi, kteří jsou na mnohem vyšší úrovni a budou mnohem dokonaleji a mnohem úžasněji vytvářet a tvořit lidskou společnost a lidské hodnoty.

Lidská společnost tak poroste a bude mnohem a mnohem rychleji nastupovat do nových a nových oblastí. Dosavadní vývoj lidské společnosti se bude proti tomuto vývoji v těchto tvůrčích skupinách jevit jako velmi pomalý.

Řekli jsme si, jak toto souručenství muže vypadat. Jak, ale vlastně může vůbec vzniknout?

Tato otázka je vlastně základní otázkou toho, abychom pochopili to, co chceme docílit v nové společnosti.

Pokud budeme chtít vytvořit toto souručenství, tak napřed musíme vytvořit jeho základ. Musíme totiž vytvořit to, z čeho toto souručenství muže vůbec vzniknout. K tomu, aby se nám to mohlo podařit, musíme do svého čela dostat odpovědné a především moudré lidi. Jak toho dosáhnout?

Volby tzv od spodu, jsou volby, které to umožní.
Uskupení 100, 200, 300 až 400 lidí je dobrý základ k tomu, aby se z jejich středu mohli volbou vyzdvihnout oni dobří, moudří a odpovědní lidé. Tito lidé zcela automaticky získají důvěru lidí, protože jinak by je lidé ani nevolili.

Tyto volby totiž staví do čela tohoto uskupení (obce nebo jiného souručenství, např družstva) právě takovéto lidi. Tito lidé budou lidmi, kteří budou ochotni a schopni ostatním radit a poradit, ale nejenom to, oni budou schopni těmto lidem také pomáhat.

Toto pomáhání ale nebude tak, že by za ně něco chtěli dělat, ba právě naopak. Oni budou mít ostatní lidi k tomu, aby si sami vytvořili a uzpůsobili svoje žití tak, aby mohli bez ohledu na cokoliv vytvářet hodnoty.

Bude to ve smyslu hesla:

Rybáři na břehu moře nepomohu tím, že mu daruji rybu, ale tím, že ho tyto ryby naučím chytat.

Tak tito lidé, takto zvoleni, budou lidmi, kteří se budou snažit, aby lidem, kteří jim byli svěřeni mohli pomáhat právě tímto způsobem. Tím, zároveň ale dosáhnou toho, že tito lidé sami o sobě se budou rozvíjet, budou na stále vyšší a vyšší moudrostmi oplývající rovině.

To je vlastně základ toho, co způsobí vytvoření oné komunity, která bude základem pro to, aby kdokoliv z této obce, družstva, z tohoto souručenství, který tuto obec, družstvo nebo souručenství opustí, se s láskou k tomuto souručenství opět vracel.

On nejenomže bude v tomto souručenství rád pracovat, bude ho i rád rozvíjet, ale zároveň bude tím, kdo tyto myšlenky tohoto souručenství ponese dále. Ponese je dál do světa, mezi jiné lidi, ponese je v sobě a tyto myšlenky se stanou jeho nejenom vlastnictvím, ale svým způsobem i samotnou jeho podstatou.

 

Vaše dotazy k článku můžete napsat do nového komentáře.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit